po překvapivě rychlé jízdě na silnici číslo 9 se objevuje odbočka na kýženou 199. Ta vede na nejjižnější cíp ostrova. Na mapě vypadá úplně normálůně, ale je to uzoučká cesta jako u nás někde na malé vsi mezi baráky. Naštěstí je asfaltovaná. Povrch ale trochu trpí a je zvlněný. Taiwan je známý svými sesuvy půdy. Nejspíš i zde pod silnicí podloží pomalu ubývá a po pár kvalitních deštích, které se tu objevují pravidelně může dojít k sesuvu i této cesty.
Vegetace okolo silnice už se pro mé oči tváří jako prales. Neprostuoná a plná zvuků divných tvorů, které nevím zda se dají jíst, ani co žerou sami… 🙂
Jižní cíp ostrova je nádherný, Při zastávce si člověk uvědomí, že tady by spát snad ani nechtěl. Na Taiwanu žijí jedovatí plazi a snad i nějací nehezcí pavouci. Všechno havěť, která se mi nelíbí a hady jsem nikde podávat neviděl. Možná ve je ve mě schováno kus domorodce. Některé druhy fauny prostě opravdu nemám rád. Dokážu si ale představit většinu z nich na talíři. …možná něco podobného, jako když domordci dříve jedli své napřátele. 🙂
Na tomto místě jsem naposledy viděl svůj modrozelený pytel s matrací. Kousek odsud se musel vyklepat. Snad pomůže někomu, kdo ho potřebuje víc než já.
Začíná se povážlivě stmívat a mě na kole chybí pořádné světlo. Led diody sice zajistí, že vás vidí ostatní, ale mají krátký dosvit. Nezbývá, než zpomalit, a sjet skopce velmi opatrně. Po krátké chvíli se zezadu přiblíží auata. Taiwanci, jako téměř všude na světě v orientu jezdí v zatáčkách velmi opatrně a pomalu, Tedy tak pomalu, že se s nimi dá udržet rychlost i na kole. Díky autům totiž je vidět na cestu a doba sjezdu 10 km dlouhého klesání se může zkrátit zlomek času…
Prvotní otázku zda je dobrý nápad hnát se 60 kmh skopce v pochybné viditelnosti bylo nutné upozadit a využít vzduchového pytle, který auto předemnou vytváří. Druhá výhoda jízdy za uatem je, že nabere téměř všechen hmyz. Na konec se ukazuje, že cesta je docela dobrá, a více méně je vidět na zem pokaždé, když auto brzdí. Pro vyhnutí se napískovaným plochám, kterým se je v náklonu radno vyhnout… to stačí.
Jelikož mi chybí zelený vak, je nutné hledat si nocleh mezi čtyřmi stěnami. Ale nejprve by to chtělo čaj a možná nějaké jídlo. Prostě v klidu posedět. Jedno takové místo nacházím zde. Jedna vesnička na jihu Taiwanu mě přiměla přibrzdit. To aby bylo možné spatřit příjemný klokál, odkud se line hudba a kde sedí lidi. Ha! ..tam by mohl být čaj a snad i něco k jídlu. A mají krásnou venkovní zahrádku, tady se bude hezky pít čaj.
Na prvotní dotaz zda mají čaj přichází nesměle negativní odpověď, ale prý počkej. Za chvíli mi mladá slečna přináší kelímek s oslazeným oolongem. Večer je zachráněn… 🙂 Beru kelímek osvěžujícího nápoje a sedám do zahrady. Nádherné místo, lokál uvnitř příjemně šumí a hraje z něj místní hudba.
trochu jsem se rozseděl, objednávám druhý čaj. V průběhu pití se stíhámn seznámit s turistou na scooteru. Chvíli se bavíme anglicky odkud a on že z Čech. Herrgot tak proč se tu bavíme anglicky… Zjišťuji, že kolega cestovatel tady v tomto místě strávil 3 měsíce, že ve vesnici je velmi málo práce, že paní co vypadá na 30 bude brzy 50 a vede mimo jiné místní školu. Že jim tady vybudoval teplou sprchu a pomohl zajistit spoustu dalších věcí. Chlapík spěchá pokračovat na hotel, ale hezky se nám vypráví a tak se rozhovor protahuje až někdy do půlnoci.
Ukazuje se, že Pavel je ohromě zajímavej tejpek. Cestuje po světě už 3 roky. Je mu 44 let, doma v Čechách má úspěšnou běžící firmu. Opravují a prodávají elektroniku. Povídáme si co jsme zažili a kde nám bylo dobře. Pavel si to dělá po svém, cestuje více méně sám. Na Taiwanu se zdržel o maličko déle, ale vizum umožňuje jen 3 měsíce, brzy musí odcestovat.
Bylo to hodně zajímavé setkání, další bonus který mi byl udělen za 3 dny cestování na vlastní pěst.
Taiwan je směsicí čísnské a japonské kultury a americké hitec technologie a konzumu. Ty první dvě části jsou z mého pohledu ty lepší. Na Taiwanu najdete nádherná místa, jao třeba toto
Po snídani v evropském stylu, kdy jsem dostal čerstvé koláče z trhu a mlíko, i když sojové… 🙂 ..je nutné vyrazit na cestu. Cílem pro dnešní den je dorazit do Kaoshiungu k Tomášovi, kterému nikdo neřekne jinak než Hugo. Cestou po jižním cípu ostrova se ale otevírají nádherné scenérie, které by byl hřích nevyfotit. Koupání v moři je lákavé, ale všude cedulky ve smyslu zákazu koupání…. nechávám si raději zajít chuť.
Typický obraz jižního pobřeží Taiwanu
Nedaleko surfařského místa jsou banánovníkové háje, park pro děti a trh s kokosovými ořechy. Zdá se, že nejlepší kokosy jsou ty větší, a pokud možno s nahnědlou slupkou, snad zralejší. Ty zelené jsou jistě velmi osvěžující, ale jaksi bez chuti. Z jednoho většího kokosu ale dostanete až litr a půl kokosové šťávy. Jen vybrat ten správný.
Dívky na Taiwanu jsou úplně jiné než u nás. 🙂
