2. závod Czech Endurance Cup 2012 – Lausitzring je jen 100 km od Drážďan

Brainracing.eu Lausitzring Czech Endurance Cup, CEC 2012, GEC

Brainracing.eu Lausitzring Czech Endurance Cup, CEC 2012, GEC, German Endurance Cup. Atraktivní je pozadí motocyklových závodů

 

Brain Racing - Oschersleben Start do 2. závodu CEC 2012 Czech Endurance Cupu

Brainracing.eu Lausitzring 2. závod CEC 2 Czech Endurance Cup start do závodu ještě za přítomnosti Ondry Coufala

2. závod Czech Endurance Cup 2012 – Lausitzring je jen 100 km od Drážďan

Cesta na Lausitzring vede přes Prahu na Drážďany a ještě 100 km na sever, do hnědouhelné pánve bývalého Východního Německa

Snídaně šampionů

Tentokrát jsme vyrazili opravdu, ale opravdu pozdě, někde se něco nepodařilo a jiné se nestihlo a byla z toho sekera jako… veliká. Tentokrát jsme vyrazili jen ve ctyřech, druhý závod je ctyřhodinovka a to snad tedy ve dvou zvládneme. Motorky nakonec naloženy a jeste hleďme koupit nějaký maso a vůbec nákup, ať je co jíst. Nákup se trochu protáhnul, i když jsme se opravdu nikde nezastavili a Petr byl už hodně netrpělivý. Nakonec vyrážíme směr říše, s vlekem to není žádná stíhací jízda. Na Lausitzring dorážíme nad ránem, sotva rozděláme stany. Ještě než jsem si dopnul spacák jsem už byl vypnutý.

Lausitz má pověst hrbolaté trati. A pravda, druhá rovinka skutečně není nejhladší, řidítka kopou, motorka se plaší. Plán je den seznámení s tratí před závodem a doladění motorek. Po dlouhé cestě nakonec dáváme přednost klidné a vydatné snídani a kontrole strojů s tím že jezdit začneme v klidu. Odjezdíme si pár rund a snažíme se pochopit trať. Po mém posledním skluzu v Mostě, kdy jsem dlouho nevěděl proč k pásu došlo a zanalyzovat tento pád se mi ve skutečnosti podařilo až po posledním závodě… Tedy po posledním pádu z neznámé příčiny jsem spíš velmi opatrný a čekám nějakou zradu od motorky. Domlouváme se že se Petr sveze za mnou, ať se poučíme navzájem. Časy se mu trochu posunou dopředu a celkově jezdíme oba hroznou tužku proti ostatním. Na konci dne taháme rozumy z ostatních rychlíků, protože box máme s klukama z HKT a Kolda je největší UFON, radí jak na poslední zatáčku před cílovkou a mně ne a ne se podařit udělat to co radí. Jo hochu … musíš se ještě učit. V květnu panuje krásný počasí a večer není ani moc zima, přes den je příjemně slunečno. Večer typický gril, vínko a protože chybí Aleš a žádný další bodrý Moravák není v dohledu, ovocné destiláty zůstávají netknuty.

Ráno zjišťujeme, že máme celkem pět jízd včetně kvaldy. To je velkej luxus proti šestihodinovce, do který jsme spadli okamžitě téměř bez přípravy. Startovní pozice odpovídá našim schopnostem a mám znovu čest rozjet závod. Tady se k motorkám běží tzv. ode zdi ke zdi. Lausitz má totiž taky ovál jako v Améru pro NASCAR. Cílovka jeho část využívá. Vyrážím do závodu a snažím se hlavně nespadnout a nenechat se strhnout nějakým místním rychlíkem k neuváženým akcím. Hrozně moc se mi líbí táhlá dlouhá pravá. Moc se mi nelíbí táhlá levá s vlnou na začátku, tady se po Mostu bojím že bych mohl být shozen.  Ale nejhhorší je nájezd do myší díry resp. do poslední zatáčky navazující na cílovku. Jedu to jako ponocnej, zkouším to různě jinak a furt si připadám jako vítr v kýbli, od ničeho nikam.

Vracím se do boxu předat Petrovi transpondér, ale běda! …transpondér nikde. Kluci už to řešili, protože jsem jim velice záhy zmizel z obrazovky … a vědí, že mají jet dál, měli už sehnaný náhradní kus. Pter odjíždí svoji část a předává štafetu. Vyrážím znovu. Snažím se dále pochopit trať, což vede ke značnému fyzickému vyčerpání. Z něho mě vytrhne Safety Car. Chytám ho jako první a tak si pět kol užívám vedení závodu. To ale ztrácím hned na cílovce kde jsem dlouhý na brzdy… asi jsem se kochal a úplně jsem zapomněl brzdit. …podržel jsem to až do kraje zatáčky a sklápím to až úplně na poslední chvíli, do trávy se mi vůbec nechce. Na brífingu ale Ondra říkal, že kdo to za cílovkou přepílí a nedá mu to na brzdy, může využít navazujícího asfaltu a vrátit se bezpečně na trať o kus dál. Naštěstí jsem to mohl přenechat jiným. Na zdejší cílovce roztáčím šestku, pak se jde trochu na brzdy, řadí se o tři dolů a z vnější strany rovinky se jde úplně na vnitřek zatáčky, následuje série levých, pravých a ostřejší vracák na druhou rovinku, tu hrbolatou. Fyzička je zcela v kelu a s ulehčením zajíždím do boxu předat Petrovi transpondér.

Jenže v našem boxu je haló. Podařilo se mi opět ztratit transpondér.
Ztracený transpik nám vystavil stopku v závodě a výsledek je DNF. Ukopnul bych si ruce. Petr je taky naštvanej, ale je to konečná, nedá se nic dělat, můžeme jet domů. Je ovšem třeba transpondéry, které se snad ještě někde na trati povalují…najít. Jinak jsme si vydělali 600,– Euro.  Po závodě tedy vyrážíme na trať pěškobusem a hledáme. Jeden našel Ondra a jeden nacházíme spolu s Petrem. Zaplať pááánbu…a jede se domů.

Vydáváme se na cestu, nálada pod psa, jsme si vědomi, že nám tyhle body můžou chybět na konci seriálu. Dnes již víme, že nandavat transpiok se musí správnou stranou, jinak si botou vykopnu závlačku a pak už je hned venku.
Po pásu v Mostě jsme tedy dostali další velikou školu. Obávám se, že lekcí bylo tolik, že si je ani všechny nepamatuji. Budeme se holt některé věci muset naučit na etapy.

Čeká nás volný červen, tedy dvouměsíční pauza mezi závody. Tu si osladíme například odpoledním tréningem s Pezibärem. Ale to je už jiná kapitola.

no images were found